V publikaci Cyrilometodějský kalendář 2019 vyšel článek P. Ladislava Heryána s podtitulem "Lidé, kteří mě v životě oslovili" o jeho setkání s P. Pavlem Klimovičem, nynějším duchovním správcem farnosti Bohnice.
Jako devatenáctiletý jsem v roce 1979 přišel studovat do Brna, abych tam zároveň vstoupil do tajného noviciátu a stal se salesiánem. Jenže nikdo z tamních salesiánů o naivního kluka z Ostravska, vyslaného zde paterem Novosadem, nejevil zájem. Byl jsem velice naivní, nesmělý a zřejmě nedůvěryhodný, a zdejším salesiánům se asi zdálo příliš nebezpečné někomu podobnému otevřít pečlivě tajené dveře. Je ovšem také možné, že prostě nezafungovala vysoce konspirovaná komunikace.
Řekl jsem Benovi, salesiánovi, kterému jsem byl představen v Praze a který z mého tehdejšího pohledu stál za vším děním, že si mne v Brně nikdo nevšímá. "A znáš Pavla Klimoviče, kaplana na Starém Brně?"
Pavla, mladého tajného salesiána, jsem neznal, ale brzy jsem tohoto pro mne a mnoho dalších nejdůležitějšího kněze mého mládí měl poznat. Bylo mi dvacet, jemu třicet, a naše setkání bylo, domnívám se, pro oba dva osudové. "Co chceš?" vybafl na mě, jen co jsem vstoupil do dveří. "Chci se stát salesiánem, posílá mne k vám Beno," prozradil jsem ve své naivitě všechno hned v první větě, bez ohledu na neznámého muže sedícího u stolu. Pavel mi mou neopatrnost odpustil. Jak se totiž naštěstí později ukázalo, onen muž byl Dan, i on byl na cestě k tomu stát se salesiánem.
Pavel si mne okamžitě získal a Staré Brno se stalo mým každodenním přirozeným cílem. Objevil jsem, že je kolem něj spousta mladých kluků, které stejně jako mne fascinovala Pavlova otevřenost, velkorysost a pocit, že nám naprosto rozumí, ba že do nás přímo vidí. Jako mladý chlapec jednou na Svatém Hostýně poprosil Boží matku: "Panno Maria, ať vidím!" - a opravdu viděl. Co Pavel řekl, to sedělo. Díky jeho přičinění jsem začal dělat noviciát. Postupně jsem vplýval do tajného salesiánského Brna a jeho okolí.
Jít k Pavlovi ke zpovědi bylo zdrojem neskutečné radosti. Byli jsme schopni na něj čekat do pozdních nočních hodin, neboť byl neustále obležen mladými lidmi. Sám sebe vůbec nešetřil do té míry, že při zpovědích (a mnohdy i za volantem) usínal a jakoby si jako kdysi Don Bosko řekl, "můj život bude patřit jen vám". Pavel měl několik přezdívek: jedni mu říkali Klim, jiní Starý Zákon.
Jeho aktivita samozřejmě neušla pozornosti tajné Státní bezpečnosti a Pavel se musel brzy pakovat. Jako by jej poslali do vyhnanství, dostal do správy nejvzdálenější výspu brněnské diecéze - až tam, kde diecéze svým územím dokonce zasahuje do jižních Čech, za totatlity z Brna obtížně dostupné Kostelní Vydří. Dnes velkoryse přestavěný karmelitánský klášter, tehdy však oprýskané stavení, ale zato s honosným kostelem Panny Marie Karmelské (kolem jejíhož obrazu později spolu s Pavlem a ostatními kluky proklečíme desítky hodin).
Státní policie se přepočítala, protože v Kostelním Vydří se teprve začaly dít věci! Přesunout se těch 130 - 140 km z Brna do Vydří pro Pavlovu klientelu nebyl žádný problém. Obvykle jsme jezdili autobusem Brno - České Budějovice do Telče a pak šli asi 10 km pěšky po silnici a lesem. Jezdili jsme za Pavlem, jak nejčastěji to šlo, velká stavba pojmula všechny, Pavlova legendární hospodyně Boženka nás nakrmila a Pavel se postupně se všemi dlouho bavíval. Ostatní jsme si krátili dlouhou chvíli hrami, prací a třeba i ježděním v trabantu, kerý nám Pavel dal k dispozici.
Pavel byl mým vzorem a tím, kdo mě bezpečně převáděl přes všechna mladická úskalí, kdo mi dodával odvahy v mých pochybách, kdo mne prostě opravdu miloval. On mne doprovodil k autobusu, kterým jsem v létě 1987 navždy opouštěl republiku, a on také neváhal a pro mne nepochopitelným způsobem se najednou v létě 1988 objevil v Římě mne povzbudit poté, co se dověděl, jak to tam mám složité. Dívám - li se po létech zpětně na to, co dělal a říkal, a vžiju - li se do jeho tehdejšího věku, nechápu, kde ke svému způsobu jednání a vedení lidí bral odvahu. Jen skuteční mužové Boží jednají takto.
Uběhlo několik let a já jsem mohl najednou to, co mi dal, Pavlovi trochu vrátit. Okolnosti ho přiměly, aby se několik let po revoluci nyní vydal do Říma on. Měl jsem možnost mu pomoci a značně mu věci usnadnit. Jeho život se pak s námi salesiány na čas rozešel, a po Pavlově paulánské zkušenosti jsem ho mohl znovu jako salesiána přijmout jako představený do pražské salesiánské komunity.
Jsem s Pavlem stále spojen, i když jej vidím málo. Jistě bych bez něj nebyl salesiánem a zřejmě bych ani neemigroval. On ve mě živil to, v co jsem sám nedoufal a co jsem sám neviděl, a i díky němu jsem dnes tím, kým jsem.
(Cyrilometodějský kalendář 2019, vydal Katolický týdeník, brož., 296 stran)
-pp-